Feminismus je dnes pro mnoho zejména mladých lidí v ČR spojen hlavně se zásahy EU do fungování společnosti, kvótami na podíl žen na kandidátních listinách politických subjektů a dalšími omezeními liberálních hodnot ve jménu rovnoprávnosti mužů a žen. Odpůrci feminismu většinou bojují především proti těmto zásahům ze strany státu a ne proti hodnotám vyznávaným J.S. Millem, které považují za samozřejmost, a které podle nich ohrožují možná islamisté, ale rozhodně ne zdejší konzervativci, či spíše tradicionalisté a neofeudální reakcionáři.
Síla lidí, kteří požadují návrat zpět před rok 1920 a likvidaci volebního práva žen je v České republice naprosto zanedbatelná. Křesťanští autoři, hlásající návrat k tradiční společnosti, likvidaci parlamentní demokracie a obnovu některých norem typických pro feudalismus, nebyli, pokud je mi známo, vůbec přeloženi do češtiny. V případě nejznámějšího z nich, Kolumbijce Nicolas Gómez-Dávila (jméno jsem pro snadnější vyhledání uvedl v prvním pádu), to vím zcela bezpečně. Drtivá většina českých křesťanů, včetně představitelů všech registrovaných církví, se s nimi neztotožňuje.
Novopohanští autoři se, pokud vím, zabývají především bájnou slovanskou či germánskou minulostí, a až na výjimky, inklinující k hnutím blízkým neonacismu, se o změnu politického a společenského uspořádání nesnaží. Islám je v ČR vytlačen na okraj společnosti. Vývoj v Kosovu a některých oblastech západní Evropy vedl v České republice k postupnému zakořenění protiislámských postojů ve většině populace, proto nelze očekávat, že by zde islám získal vliv srovnatelný s Francií, Belgií nebo Řeckem. Tradiční judaismus je v ČR záležitostí pouze několika desítek rodin.
Co se týče například zakladatelky projektu STOP FEMINISMU, Dominiky Hužvárové, i ji by bylo, podle jejího dosavadního života, možné zařadit mezi feministky v pojetí J.S. Milla. Její dílo ostatně není zaměřeno proti rovnoprávnosti žen a mužů, nýbrž proti zásahům států, EU a OSN do mezilidských vztahů, do fungování soukromých podniků, občanské společnosti a politických stran. Feminismus v podání Lindy Sokačové nebo Zdeňky Ulmannové nemá za cíl rovnoprávnost, nýbrž rovnostářství, a to jsou dva naprosto odlišné pojmy, z nichž ten první J.S. Mill zajisté odmítal.
Tereza Boehmová tvrdí, že nezná jinou zemi, kde se vedou diskuse, zda feminismus přijmout či zatratit. To skutečně neposoudím, nemám k tomu dostatek objektivních informací. Jednu věc však vím bezpečně. Přestože v ČR mají feministky relativní dostatek prostoru, například ve veřejnoprávních médiích, ve srovnání se Slovenskem, Polskem a dalšími zeměmi středovýchodní Evropy, podíl žen v manažerských pozicích je zde nižší než na Slovensku či v Polsku. Přestože v ČR má feministkami nenáviděná katolická církev podstatně menší vliv, než na Slovensku či v Polsku, měli jsme v posledních dvaceti letech méně poslankyň a ministryň, než tyto dvě země. Problém nedostatečného prosazení žen konkrétně v české společnosti tkví tedy rozhodně jinde, než tam, kde jej lokalizují zaběhaná feministická schémata. A právě toto by mohlo být výzvou pro české feministky.
Má to však jeden háček. Pokud budou české feministky a genderové badatelky předkládat jiné výstupy, než jaké budou chtít slyšet jejich soudružky na Západě, možná jim utáhnou penězovody. Tak se ukáže, zda jde těmto ženám o pravdu a spravedlnost, nebo jen o peníze.
